Jeff

Pátek 9.1.2004 se zdál být úplně obyčejným dnem. To tehdy, děti, ještě v zimě mrzlo a padalo takové bílé studené cosi, čemu se říkalo sníh. Od rána jsem byla sice dost nervózní, se svými třemi kamarády jsme jeli do Ústí nad Labem do školy dělat zkoušku. Záměrně jsem nenapsala udělat, protože to bylo předem prohraný boj. Jo, kdybychom šli všichni čtyři společně, možná bychom to na tu trojku vybojovali, ale protože byla paní profesorka staromódní, byl na to každý sám… Na místě konání se naše nejčernější obavy naplnily, propadlíci si podávali kliku u dveří s čím dál rychlejší frekvencí a bylo jasné, že paní profesorka nemá svůj den. Dalo se udělat jen jediné, utéct zavčasu, a vymyslet náhradní program, když už člověk váží takovou cestu. Slovo dalo slovo, kamarád mi konečně po třech letech slibů vyhověl a šel se mnou do místního útulku pro psy. Věřte nebo ne, šla jsem se jen podívat a rozdat piškotky. Mé odhodlání odejít od chlupáčků bez ztráty kytičky (a bez vodítka v ruce…) bylo neotřesitelné. Na vše jsem se totiž předem připravila a pečlivě si prohlídla nabídku pejsků na internetu, abych se ujistila, že žádný není „nebezpečný“. No, takové obludy, kdo by je, prosím vás, chtěl?
Pak si toho moc nepamatuju. Nevím přesně, co se stalo, ale najednou jsem si vedla na vodítku jednoho z pejsků a pořád se kluků ptala na jeho jméno, protože jsem nebyla schopná si ho zapamatovat. Podle vyprávění jsem se v útulku najednou začala ptát na nějakého staršího pejska, zavedli mě k Jeffovi, já udělala jéééé, ten je krásný (což prý nebyla vůbec pravda, byla to jedna z těch oblud z netu), nechala si ho vyvést z klece, zhrozila se nad jeho hubeností, vyslechla si srdceryvnou historku o tom, jak skoro všechnu energii dává na to, aby se zahřál, proto je tak hubený, a navíc ostatní pejsci ho moc nepustí do boudy (byli v kotci celkem tři) a že už tu v pondělí nemusí díky tomu být, to víte, přeci jen není nejmladší, je mu asi osm let, nebojte se, je to jen na to dožití…
Nevím přesně, kdy mi to všechno došlo, ale každopádně jsem ten den ještě stihla Jeffa vzít do školy (tam psi nesmějí), na kolej (a tam jo, jo?), kde jsem ho vykoupala a jelo se domů! Reakci rodiny rozepisovat nebudu, ona se děvčata vyjádří jistě sama… A od té doby to byly ty krásné roky společného soužití, výletů, procházek, radostí i starostí. Bez dvou dnů celých deset let! Prožil se mnou ukončení školy, nástup do tří zaměstnání, patero stěhování během pěti let, byl prostě u všeho. Já s ním řešila jeho problémy – zubní kámen, problémy s prostatou, stovky loužiček, dobře utajených hromádek a blitek po bytě, ale všechno bylo tisíckrát vyváženo jeho přítomností. Nic víc jsem od něj nepotřebovala. Krásně nám to klapalo. Byl to můj první pes, to se nezapomíná. Nikdy nezapomenu, Jeffíčku. Nevadí mi, že jsi nepočkal do plnoletosti, i tak jsi mi dal víc, než jsem kdy doufala!

Tento příběh nám zaslala paní Naďa Pecková, děkujeme!

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je . Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *